Řád ochránců míru a spravedlnosti se ocitá na pokraji svých sil. Jeho členové jsou roztroušeni na nespočtu soustav a dlouho trvající boje si začínají vybírat svou daň. Počty mistrů a plně vycvičených rytířů den ode dne klesají a nezbývá mnoho lektorů, kteří by dokázali z mladých žáků vykřesat náhradu.
I když je atmosféra uvnitř zdí chrámu napjatá a vše halí závoj temné strany, Yoda s hrstkou dalších mistrů se stále snaží udržovat morálku, naději a světlo v srdcích budoucí generace Jediů.
Do této situace spěchá za Radou mistr Jai Maruk, kterému se podařilo přežít setkání s nechvalně známou vražedkyní Asajj Ventress. Přináší vzkaz, jehož odesílatelem je samotný vůdce separatistů a bývalý velmistrův žák hrabě Dooku. Předmětem zprávy je nabídka smíru.
Pohledem do historie: Ještě před tím než období klonových válek převálcoval stejnojmenný televizní seriál, existoval jiný multiprojekt, který si dával stejný cíl - zaplnit mezeru mezi epizodami Klony útočí a Pomsta Sithů. Sestával se z televizního miniseriálu od Cartoon network, komiksů převážně série Republic, videoher od Lucasarts a krátkých příběhů a románů rozličných autorů. Vše mělo být provázáno a tvořit jeden velký a přehledný celek. Yoda: Temné setkání je posledním z oněch románů a představuje jakýsi malý zázrak.Titulní postava totiž patří k těm, které si Lucas bedlivě hlídal a získat právo o ní psát knihu, se rovnalo výstupu na Everest. Po mnoha pokusech se nakonec podařilo tvůrce Hvězdných válek obměkčit. Nebylo to však jen tak. Cenou za možnost vydat román o Yodovi bylo zrušení jiného díla - Escape from Dagu, soustředěného na Shaak Ti, které bylo již komplet napsané a připravené do tisku. Limity počtu nových knih na rok hovořily jasně a mistryně Jedi musela ustoupit svému mnohem populárnějšímu kolegovi. Později se na ni už bohužel nikdy nedostalo. Naštěstí odvedl Sean Stewart skvělou práci, a tak nás to nemusí až tolik mrzet.
Příběh v mateřském jazyce: Původně jsem si román plánoval zopakovat ve formátu audioknihy, bohužel se ale ukázalo, že je zkrácená. Protože originální fyzickou verzi nemám, sáhl jsem znovu po překladu od Jany Zejmanové.Při současném pohledu na české vydání by se mohlo zdát, že se jedná o velmi krátký román, pravda je ovšem jinde. Kniha je tisknuta klasickým titěrným písmem, které do sebe v rámci jedné strany bez problémů vtěsná ještě polovinu strany druhé z formátu používaného dnes. Text je navíc rozdělen do pouhých 12ti kapitol, takže ani zde není plýtváno prostorem. Neznamená to však, že by se Temné setkání četlo obtížně. Autor dlouhé kapitoly ještě dělí dle postav, prostřednictvím kterých je zrovna na děj nahlíženo, takže se čtenář neztrácí v záplavě nekonečného proudu písmen a příběh tím nabývá na dynamice.
Jediné co bych o jinak perfektním překladu řekl, je snad úsměvný fakt, že na dvou místech jsem se pozastavil nad skladbou věty. Ne že bych byl s to, si na něco takového stěžovat, sám mám v češtině velké mezery a právě Jana mi v dobách Jedilandu dělala korekturu ve velkém. Předmětem mého zaražení bylo poskládaní slov přesně ve stylu Yodovy mluvy, ovšem na místě, kde už mistr nehovořil - a to vás prostě trkne. Paradoxně originál naproti tomu prý trpí nekonzistentností způsobu, jakým se hlavní hrdina vyjadřuje, čehož jsem si v mateřštině nikde nevšiml.
Seznam česky vydaných knih v románu chybí, ale s ohledem na to, že se jedná o publikaci z roku 2006, se není čemu divit. Tehdy ještě nebylo, co by se na seznam slavnostně uvedlo. Místo toho plní zadní strany upoutávky na přírůstky roku následujícího, včetně největšího překvapení - Prvotního vektoru.
Dost už ale o překladu a vzhůru na obsah samotný: Sean Steward píše jednoduše skvostně. Jeho popisy lokací a styl budování charakterů jsou perfektní. Všechny větší události, které se v knize stanou, mají svůj význam buď pro další děj či s pomrknutím oka odkazují na věci z jiných děl. Autor zejména vyniká ve filozofické rovině, což čtenáři napomáhá lépe pochopit jak situaci ve válce sužovaném řádu, tak charaktery jinak zatím do hloubky neprozkoumané (zejména Hraběte Dooku). V čem autor naopak pokulhává, jsou souboje. Ty mi přišly někdy zbytečně strohé a jindy zmatečné. Naštěstí si toho je ale Sean vědom a do žádné velké akce se nepouští.Román jako takový nemá vyloženě slabá místa, o to víc se v něm nejde pasáží průměrných. Nicméně i takovou záležitost, jakou je třeba procházení přístavní kontrolou, podává spisovatel dostatečně zábavnou formou a člověk se díky tomu nemá šanci nudit.
Nechybí ani "oh, sakra" moment v závěru, který spolehlivě vyvolá zamrazení v zádech nejen záporákovi, ale i čtenáři. Právě tento zvrat je tím hlavním důvodem, proč stojí za to si knihu přečíst.
V hlavních rolích: Temné setkání je skutečně román o Yodovi. Nicméně kdo má už něco z Hvězdných válek načteno, ví, že taková skutečnost není ekvivalentem díla jednoho hrdiny. Nejméně stejný prostor je v knize věnován antagonistovi, kterým je Hrabě Dooku.Vedlejší (nikoli však malé role) hrají dva mistři Jedi - zmíněný Jai Maruk a granka Maaks Leem. Ti jdou do akce se svými padawany Whiem a Tallisibeth - přezdívanou Stopařka (viz jistý román od Karen Traviss). Výčet postav pak uzavírají veleoblíbená Asajj Ventress a dva pozoruhodní všestranní droidi Solis a Fidelis. Všichni jsou skvěle napsaní.
K velmistru tolik: Nevím, do jaké míry to bylo záměrem, každopádně Yoda je v první části knihy vyobrazen ve stylu loutky z páté epizody a to včetně charakteristických rysů „přestárlého“ Jediho, což mnohdy působí až otravně. Naopak v druhé půli získává povahu z epizody první a stává se tím mistrem, ke kterému nelze jinak než chovat úctu. Zajímavá je i nejasnost ve věci barvy Yodových duhovek. Ačkoli je obálka a esenciální encyklopedie vyobrazují hnědě, v knize jsou popsané jako jasně zelené.
Domácí úkol: Odkazů je v románu mnoho. S výjimkou dvou, o kterých se níže rozhovořím, jsem z nich byl nadšen. Ať už šlo o naprosto nenápadné (Horansiové, Brentaal, Rendili, Wayland,...) tak i zcela zřejmé (zrada Sory Bulqa, Jabbim, ukradení Asajjiny lodě, Yodovy chutě,...). Když dře zub o zub: Skoro až do konce knihy to vypadalo, že se poštěstí a nebudu nucen číst další dobrodružství dvojce Obi-Wan - Anakin. Nepoštěstilo. V závěrečné fázi románu jako blesk z čistého nebe přichází tito profláknutí veteráni prequelového období a zcela neopodstatněně si pro sebe uzurpují kus příběhu. Ačkoli jsou vyvedení nadmíru věrohodně, nemohl jsem si pomoci a vnímal jsem jejich přítomnost jako nadbytečnou a rušící.Druhým závažným kazem díla bylo neustálé připomínání katastrofy na Honoghru. Sean učinil z noghrijského neštěstí celogalakticky známou událost a naprosto tím popřel jakoukoli možnost, že by za pár desetiletí o této planetě a její rase nikdo nikdy neslyšel, což je v přímém rozporu s Dědicem Impéria.
Ačkoli se o ní v románu často mluví, ve své podstatě jakoby se nekonala. Velká válka se odehrává tak nějak na pozadí děje. Ví se, že někde za hranicemi textu je, ale vlastně ji ani jednou přímo neokusíme. Pokud od románu očekáváte velké bitvy a shluky mrtvol poletujících v mrazivém vakuu, raději jej vyměňte za jiný titul - kupříkladu Labyrint zla. Zde se nic takového nekoná.
Detaily pro rýpaly: Myšlenka po zuby vyzbrojeného měsíce Ithoru jde přímo proti tomu, co je o Ithorianech známé z jiných děl, ve kterých jsou prezentováni jako rasa pacifistů.Jediové v knize letí na Vjun "běžnou linkou", což člověka nutí se ptát, která šílená nízkonákladovka takovou trasu poskytuje - a to už vůbec nehledě na fakt, že všude okolo má zuřit válka. CID holt není PID.
Druhým odkazem, který jsem těžko skousával, byla zmínka o klonu hraběte Dooku z gameboy videohry The New Droid Army. Některé věci je prostě lepší nechat v nekanonické rovině.
Naopak úsměv na tváři mi vykouzlila poznámka o tom, že smrt ve vesmíru je tichá, protože přece ve vzduchoprázdnu není nic slyšet. Kdo by to byl řekl…
Padawanský turnaj a jeho disciplína boje bez zbraně přivádí k zamyšlení, jak neuvěřitelně těžké musí být osvojit si všechny chvaty v galaxii, kde žije na 20 milionů různých inteligentních tvorů. Vytvořit univerzálního válečníka, zdá se, není procházkou růžovým sadem.
A konečně zážitek ze čtení dnes trošku kazí i odstavec o tom, že vesmír ještě nepoznal zlo, kterým by mohl vládnout uživatel Síly starý bezmála tisíc let.
Radost pohledět: Precizně malovaná obálka ani v nejmenším nedělá knize ostudu. Podobně jako ty jejích kolegyň z muliprojektu je na špičkové úrovni a mému jinak vybíravému oku velice lahodí. Závěrem: V kontrastu s mnohými mně se filmové prequely líbily. Dodnes si cením myšlenky mistrů Jedi sedících v kruhu a klábosících o věcech, které trápí řád, nějakou planetu či rovnou celou galaxii. S otevřenou náručí a nadšením přijímám všechna ta klišé a zákony, které novodobá trilogie do galaxie přinesla - ať už jimi bylo proroctví o vyvoleném, kradení dětí, celibát, živoucí Síla, midichloriany či padawani s copánky. To je totiž to, co činí éru Vzestupu Impéria (minimálně do konce Klonových válek) odlišnou od zbytku universa - a tím pádem originální. Jsou to takové jiné Hvězdné války, jsou to Hvězdné války generace, která vyrůstala na přelomu tisíciletí - a Yodovo temné setkání do nich svým provedením překrásně pasuje.Není náhodou, že z románové části multiprojektu klonových válek se dostalo počeštění pouze Yodovy a Štěpnému bodu. Tyto dvě knihy totiž opravdu patří k tomu nejlepšímu, co dané období nabízí. Při čtení je ale třeba brát ohled na to, že se jedná o dílo starší, které nepočítá s ničím, co se odehrálo později v kresleném seriálu Dava Filoniho a zároveň v mnohém ctí nepříliš oblíbené zákonitosti filmových prequelů. Ovšem není třeba se obávat, Gunganů je kniha prosta.
Perlička na závěr: "Nestačí jen zvítězit, je třeba to udělat stylově!" - Anakin Skywalker, poslední skaut